Lasiczka

Zářijový víkend v Lučkovicích, aneb Tolik krásných psů jsem pohromadě ještě neviděla 

Víkend 21.-23.9.2007 jsme si s Ájinkou opravdu užili, jeli jsme se totiž něco přiučit od zkušenějších psů a hlavně jejich páníčků. Cestou do Lučkovic jsme vyzvedli sestřičku Agátku-jéé to bylo vítání, ségry se teda nezapřou!-a statečně jsme jeli dál. To jsme totiž netušili, jaké nás čeká bloudění. Asi zkouška odvahy.., ale s pomocí Věrky (uspěšná chovatelka feňat na telefonu jsme to nakonec zvládli. Dostali jsme společnou chatičku a Ájinka byla moooc ráda, že zase vidí svou ségru, prostě někoho taky tak praštěnýho a zlobivýho a hyperaktivního. Pro ní není nic horšího než pes, který nemá chuť si hrát! Před večeří jsme stihli ještě první seznamovací krátké cvičení, Aisha nezklamala.. Celou dobu úpěnlivě škemrala a kňučela, že teď teda nééé, že teď chce být se ségrou. Chvílema jsem si říkala, co tam ten víkend budu dělat, když můj pes nevidí-neslyší a celou dobu jenom hypnotizuje svojí zrzavou kopii.. Ale pořád nám někdo chyběl. Přece další ségra! Dianka s paničkou přijely později a bloudily (po tmě-to bych asi už vzdala!) ještě dýl než my. Ale naštěstí se velké setkání nakonec mohlo uskutečnit. Noc to byla divoká. Musim říct, že tuhle páteční party ale měly v rukou spíš ty naše dračice. To jen abychom jim tam nepřekáželi, tak jsme šli k ohýnku, povídat, poslouchat, nacpávat si bříška a popíjet.

Druhý den nás čekalo cvičení trochu delší a Aishinka se kupodivu začala chovat tak, jak ji znám. Zase si vzpomněla, že se máme rádi a že je občas dobrý se ujistit, že na sebe vidíme apod. :o) Ve skupince jsme byli s těma našema nejúžasnějšíma spolubydlícíma-Agi a Di, další vižličkou Daky (Dakota Lavare Moravia), bíglí fešandou Andulkou a pejskem, který určitě nebyl ohař a u kterého jsem teď zapomněla jméno Nemůžu také zapomenout poděkovat nejdůležitější člence Janče a fešakům Tinovi a Adískovi. Občas jsme mohli uslintnout, když nám ukazovali, jak to má vypadat. Měli jsme možnost procvičit přivolání (jéé a jak se Áje nechtělo, když mohla chvíli zlobit se ségrou-teď už jedno jakou, obě byly super! :o)), chůzi u nohy, taky jsme začali učit down! (a to je teda pro Áju největši vopruzzz, bó komu by se chtělo ležet na zemi s hlavou mezi tlapkama?!) a mohli jsme si očuchat mrtvého ptáčka-orebici. To jsem teda nechala na Aishe, voněl jí víc, já bych to neocenila.Na jiném živém ptáčkovi jsme si zase ukazovali vystavování a bylo toho mnohem víc, ale panička má hlavu prázdnou..

Když jsme měli volno, tak se naše holky většinou věnovaly především velkým bitkám, honičkám, tahanicím.. Byl na ně krásnej pohled! A hlavně-kdo si hraje nezlobí. Po příjezdu Aishinka vydržela prospat skoro celé pondělí. Ani si nevšimla, že jsem mezitím už válčila ve škole (a to se obvykle neobejde bez velkého kňučení a demolování pelíšku-ne toho Ájinýho, ale toho jejich majitelů-včetně židlí, sešitů, knížek.. Příště se budeme snažit určitě jet zase, protože jsme poznali spoustu milých lidí, Ája byla nadšená ze všech.. tolik kamarádů jen tak běžně totiž nepotkáváme :o) Dostali jsme spoustu inspirací k výcviku a hlavně chuť, protože při pohledu na zkušené psy, jak jim to jde a jak krásně poslouchají.. Nádhera!