Lasiczka

Protože panička po dlouhém a velmi nudném boji uspěla 25.6. při státnicích na Bc. za odměnu si nadělila dovolenou ve formě náročných vysokohorských tůr v Dolomitech. Mě sice nechala doma, ale údajně si na mě skoro ani nevzpomněla, jak se měla krásně! Taky jsem jí to po návratu dala „sežrat“… Vítání sice proběhlo a velmi bouřlivé, .. ale všichni říkali, že čekali, že budu řádit víc! V následujícím článku se o mě vůbec nic nedočtete, tak tím případně ani neztrácejte čas…

PÁTEK: Naše dovolená začala v pátek 27.6. kdy jsme s Adamem po třech pivech na Florenci nasedli do autobusu Tourbus, který nás měl druhý den ráno vyložit v Bolzanu. Cesta ubíhala rychle, ale protože jsme přišli akorát na čas, tak nám zbyly místa až vzadu na pětce – seděla jsem přesně uprostřed, takže moje noční můra byla v tom, jak jsem se viděla, že autobus zabrzdí a já se pokutálim až k řidiči. Naštěstí se nic takovéího nekonalo.. Takže hned další nevýhoda byla, že se na mě postupně ustlal Adam a z druhé strany mladý Rumun s nějakým čírem na hlavě.. Není vtipnějšího „seznámení“ Nakonec jsem ulehla do uličky, kde jsem se nakonec fakt docela vyspala..

SOBOTA: V Bolzanu jsme čekali asi 2 hodiny na našeho dalšího parťáka na cesty. V parku jsme potkali mnoho nepěkných individuí, vypadalo to tam jako ráj narkomanů. Nakonec jsme se s krosnami vydali hledat muzeum, kde má být k vidění pravěký muž Ötzi.. S našimi orientačními smysly se nám to samozřejmě vůbec nepodařilo! Po příjezdu Klobouka a ujištění se, že vůbec nevíme, kam chceme vyrazit, že nemáme žádné mapy, jenom jednoho průvodce (který nám nakonec stejně byl na nic, protože jsme si vybírali trasy, které v něm nebyly ). Nakonec jsme se rozhodli pro městečko Vigo di Fassa, odkud jsme lanovkou vyjeli do Ciampedie 2 000 m.n.m. Z prvních výhledů, které se nám naskytly jsem byla fakt nadšená! Nádhera, fakt! Už se pomalu schylovalo k večeru a my jsme si ustlali kousek od cesty Joj, kdyby nás tak někdo viděl.. Usínali jsme s hrůzou (nebo tedy aspoň já), že přijde nějaký strážce pořádku a dá nám tučnou pokutou, po jejímž zaplacení bychom využili možná tak zpáteční jízdenky Taky jsem si vzpomněla, že v oblasti Dolomit žije 8 párů medvědů, 4000 jelenů apod, od kterých bychom mohli čekat útok No naštěstí byla noc klidná a ani jsme netušili jaké máme štěstí, že jsme se obešli bez bouřky. Ty nás doprovázely pravidelně téměř každou noc.

NEDĚLE: Po probuzení jsme začali řešit kam s krosnami. Po včerejší krátké procházce mi bylo jasné, že na zádech jí pořád táhnout nezvládnu. Byl to boj každý krok s tím nákladem se někam sunout.. Nakonec jsme je vždycky někam schovali, zahrabali v lese , v křoví, nebo když byla možnost, tak jsme je nechali u lanovky. První cesta vedla přes Gardecii, chatu Vajolet (jak krásné jméno! ) až na chatu Santer, kam byla cesta nejnáročnější. Odměnou nám bylo pivo za 5 éček. No shak jsme se to chození do kopce teprve učili Po návratu zpátky a vyzvednutí krosen jsme autobusem cestovali do Canazei. V parku jsme si uvařili první čínskou večeři a čekali jsme, až se park vylidní. Jak bláhoví jsme byli! Čím pozdější večer, tím větší rušno. Unavená dnem jsem to nakonec vzdala jako první a lidi nelidi – ustlali jsme si v městském parku pod nějakým zastřešeným podiem. Jak krásně se nám spalo! Bouřka nakonec všechny zvědavce vyhnala..

PONDĚLÍ: Tento den se nám podařilo překonat magickou třítisícovku. Šlo o náš největší výkon a klasicky jsme uspokojili své očekávání a dále se nikam výš nehrnuli. Shak musíme si něco nachat i na příště! Z Canazei jsme došli do Passo Pordoi odkud vedla lanovka do Sass Pordoi, 2952 m.n.m. Že jsme taaaak šikovní, tak jsme jí s Adamem ani nevyužili a všechno jsme si pěkně vyšlápli. Moc lidí jsme nepotkali, takže to byl fakt pěkný klídek, ale navrchu cesta sutí byla docela náročná – krok nahoru a dva jsem se svezla zpátky Nahoře nás čekal Klobouk (pro bolesti kolene nešel s námi) a popřál nám štěstí na cestě k Piz Boe. Cesta tam byla jedna z nejhezčích.. Pěkně po skále, občas pomáhala ocelová lana.. Při cestě na vrchol jsem si už spřádala myšlenky, jak se budu všude chlubit Ale nakonec jsme na vrcholu potkali partu důchodců, kteří zdaleka nebyli tak zadýchaní jako my a všechna pýcha mě rázem přešla Ale číslo 3152 m.n.m. jsem v SMSce domů zmínila, ne že ne! Zpátky se mi chodilo vždycky pěkně (to člověk tolik nefuní), ale kluky bolely kolena, takže nakonec jsem si to dolu šiunla úplně sama. Přede mnou jen jednoho důchodce s hůlkama – tak si říkám, budu se ho držet aspoň se něco přiučím… Po pár minutách jsem zjistila, že vůbec nejdu po cestě, ale valim si to za ním kolmo dolů tou nejhorší sutí Nakonec byl děda dole v údolí a já pořád v horní třetině.. Cestou do Canazei jsme potkali plno svišťů. Já je viděla prvně, takže jsem se s foťákem docela zabavila. Noc jsme trávili opět v Canazei v parku, kde jsme to dobře znali.. Dokážu si představit, že bych tam strávila celou dovolenou. Ten večer také padla první flaška vína, která nám nakonec zpříjemňovala i všechny ostatní večery. Bouřka opět nezklamala, ale když má člověk nohy v suchu, tak to opravdu neva.

ÚTERÝ: Od kamaráda jsme dostali tip na koupání v Lago di Fedaia. Nadšeně jsme se tam tedy rozjeli.. Nakonec jsme pochopili, že to nebyla dobrá rada a plavky jsme nechali hluboko v krosně! Lago di Fedaia se nachází přímo pod Marmoladou ve 2052 metrech a zima tam teda byla neuvěřitelná. No, tak akorát na bundu! Od jezera vede na Marmoladu lanovka, ale tu jsme napotřebovali. Pěkně jsme si to vyšlápli až k chatě Forcella di Marmolda, 2910 m.n.m. Cesta byla opět super! Šlo se po skále a to se mi fakt zalíbilo Nahoře už byla o poznání větší zima, chvíli i pršelo, takže jsme zalezli do chaty a vychutnala jsem si první horkou čokoládu, mňám! Cesta dolu byla taky pěkná, o to víc, když jsem viděla 4-leté dítě s tatínkem jak si to valí dolů.. Večer jsme se přesunuli do San Nicolo a začala nám noc hrůzy. Dorazili jsme dost pozdě a neměli tušení, kde přespíme. Nakonec Adam našel opuštěné parkoviště, u kterého stála kůlna plná bordelu (no jako doma!). Po večeři (čínská polívka pro všechny) jsme se příjemně pobavili u vína, Adam v sobě probudil lovce a chodil nám ukazovat co všechno kde našel A nakonec jsme šli spát, pěkně uprostřed parkoviště, jenže.. Hromy a blesky na dobrou noc se začaly nebezpečně přibližovat a nakonec jsme to vzdali a utíkali se schovat k té „malebné“ kůlničce. Byla tam taková terasa, kde jsme se chtěli schovat. Ze začátku dobrý.. ale pak mě probudily mokré ponožky a půlka spacáku.. tak jsme pochopila, že střecha není zrovna OK. Šla jsem si lehnout jinam, kde mi zase pršelo přímo do obličeje.. Ale nejhorší mělo přijít. O netopýrech jsme věděli, ale co umí vydávat za zvuky, to jsme teprve měli zjistit. Klobouk si myslel, že někdo z nás má astma Takový vřeštění jsme fakt nezažila.. ve spojení s bouřkou to byla fakt lahoda. Nakonec jsem ale zahrabaná ve spacáku usnula.. Kluci mi ráno ještě vyprávěli, jak odháněli žáby, co se nám cpaly do krosen.. a slimáky, co jim lezli všude možně.. Jsem ráda, že mě toho večer ušetřili, boo jinak bych určitě neusnula!

STŘEDA: Ráno jsme se vzbudili s tím, že tohle byla poslední noc tady! Vydali jsme se na Monte Penegal pověstný úžasným výhledem. Cesta byla pro mě úplně nejhorší ze všech.. Šlo se lesem a i když to byl pořád můj sen chodit si lesem, tak teď jsem fakt litovala.. Bylo přes 30 °C, lilo ze mě, unavená jsem byla.. padaly na mě depky a fakt jsem myslela, že to nerozchodím. No ještě že jsem tam měla kluky, motivaci moji největší Na Monte Penegal jsem tedy nakonec vylezla (úsek, kdy se naše trasa křížila se silnicí byl nejhorší.. slyšet všechny ty motorky, jak si to valej nahoru a já se potim při každym kroku.. no hrůůůza!), ale z výhledu nic nebylo.. Čekaly nás jen mraky a trochu deště, banda Němců a jihotyrolská muzika.. což jsem myslela, že jsem v opravdovým pekle! Večer jsme jeli ještě do Caldaro a pěšky do Lago di Caldaro. Měli jsme představu o tom, jak se vyspíme někde u jezera.. Ale naše představy nám zmizely po příchodu – k jezeru se dalo jen vstupem přes hotely (a že jich tam bylo). Byla jsem už na pokraji zhroucení Adam mi říkal, že už hcce domů, že ho to nebaví, jak pořád nemáme kde spát.. a to mi teda fakt pomohlo.. Nakonec jsme šli do kempu (k nelibosti všech), za 9 éček na osobu jsme si poprvé rozdělali stan a já si užila snad hodinovou sprchu! Z blížící se bouřky nakonec nic nebylo a my jsme si vypili každý svůj litr vína na molu u jezera. Tím jsme zkazili několika párům pěkný večer

ČTVRTEK: Ráno jsme se skočili zaplavat do Lago di Caldaro. Bylo krásně teplo a kluci mi prvně dovolili se chvíli opalovat. Kolem poledne jsme jeli opět do Bolzana, kde se naše cesty rozdělily. Pan Klobouk jel zpátky do Verony, užít posledních pár dní v Itálii a dát odpočinout bolavému kolenu. My s Adamem jsme se rozjeli do Merana za Lukášem. Přivítal nás opět déšť a to už jsem fakt myslela, že mě klepne Ale Lukáš nás vzal k sobě na ubytovnu (no, jednu z nejluxusněji vybavených ubytoven, co jsme kdy viděla) a od té doby už nám začala trochu jiná dovolená! Sprcha, teplo, kuchyň, notebook.. První večer jsme se jeli podívat do botanické zahrady v Meranu na koncert. Zapomněla jsem si foťák a musim přiznat, že to byla fakt chyba. Zahrada byla super.. Noc jsme strávili u řeky v Biotopu Lana, po tmě se nám docela rychle podařilo postavit stan, ale nakonec nám ani nepršelo.

PÁTEK: Ráno jsme chtěli vyrazit někam do hor kolem Merana, ale po počátečním bloudění jsme se ocitli přímo v centru města. Bylo to určitě nejhezčí město, kam jsme se stihli z těch hor vůbec podívat! Odpoledne jsme strávili v centru u řeky, kde se nám chladilo pivo Pro kolemjdoucí jsme asi byli příjemným zpestřením. A večer aby toho nebylo málo jsme si uspořádali party u řeky. Kolik toho tři lidi dokážou vypít je až neuvěřitelný Ale po tom týdnu jsme nějaké odreagování potřebovali.

SOBOTA: Probudili jsme se sice každý ve spacáku (jsem tak pyšná, že jsem ho v noci našla), ale nikdo si nějak moc na nic nevzpomínal Byla to asi náročná noc. Lukáš nás místo do hor vzal na Lago di Garda, rozhodně nejkrásnější Lago, kde jsme byli Cesta byla dlouhá a náročná (pro tři lidi s kocovinou), ale nakonec to stálo za to. Vlny byly jako u moře a voda nebyla slaná – takže nic lepšího nás potkat nemohlo. Ale asi po 10 minutách to vypadalo, že se tam všichni utopíme, jak jsme se plácali Zašli jsme na pizzu a večer spát opět do Lany. Byla to naše poslední noc tam, pěkně pod širákem.. Počasí vyšlo.. (naposledy)

NEDĚLE: Po výborném obědě (díky, Luky ) jsme se vydali na nedaleké vodopády. Tooolik vody jsem padat ještě neviděla. Plni síly jsme se rozhodli vydat ještě někam výš do hor, ale po pár minutách nás stihl pěknej slejvák. No co, nejsme z cukru.. Takže jsme se nenechali odradit a stoupali výš a výš do mraků. Takhle mokrá jsem nikdy nebyla.. i naimpregnované boty s goretexem podlehly.. Ale to se to takhle chodí, když pod kopcem čeká auto, které nás doveze do sucha a tepla Déšť neustával a noc jsme trávili v prádelně u Lukáše… A jak nám bylo dobře!

PONDĚLÍ: Pršelo a pršelo.. a my trávili poslední den pouštěním filmů a nicneděláním. I tak se dá pěkně zakončit dovolená Nakoupili jsme domů nějaké dáječky (samozřejmě hlavně víno a grappu), nasmažili řízky na cestu , večer připili na zdraví.. a ve 4 ráno už zvonil budík, abychom se vydali na cestu domů..

A jelikož žádné nepřekonatelné komplikace nebyly (když nepočítám zrušení zastávek na hradčanský.. kdy jsme s Adamem během 15minut zvládli cestu Dejvická-Hradčanská-Dejvická), tak jsme se v úterý večer ocitli doma. Chtěla bych tu v závěru poděkovat všem zúčastněným za super dovolenou.. Rozhodně to byla moje nejkrásnější cesta, počasí vyšlo suprově a měla jsem se fakt moc báječně! Kloboukovi děkuju především za jeho italštinu, kterou jsme využívali , za motivaci a za to, že stál na počátku mého rozhodnutí vyrazit do Dolomit.. Lukášovi, že se o nás tak pěkně staral a ustál naše několikadenní parazitování a Adamovi, že měl vždycky stejnej názor jako já a vydržel se mnou ceeelej týden! Mno a ostatním, které jsme mohli poznat – díky kluci, díky!

FOTKY jsou k vidění pod odkazem.. věřím, že se vám budou líbit