Lasiczka

Včerejšek.. to byl teda den Ale jak se říká – z každé špatné zkušenosti by si člověk měl vzít ponaučení.. z toho včerejšího plyne – NIKDY nenechávej o samotě psa, dítě a ostré nůžky!

Včera jsem byla ve škole, když mi kolem oběda volala hysterická ségra.. Z toho telefonátu jsem byla zpočátku v šoku i já, protože jsem slyšela slova „ona.. stříhla.. krev.. já jsem křičela.. pak se otočim.. co mám dělat..“ do toho okřikování dětí, skoro brečící ségra.. Takže když jsem se nakonec ujistila, že se nestalo nic naší babičce, mamče ani oběma neteřím, tak mi to došlo – ségra konečně začala mluvit ve větách: „Holky Aishu stříhly do ucha!“ No mohly být rádi, že jsem nebyla doma! Ale myslím, že od ségry, která ten den byla s nervama někde úplně mimo, to schytaly daleko víc.. Takže jsem ji nejdřív musela po telefonu uklidňovat, dát kontakt na veta a po zavěšení uklidnit taky sebe, protože na otázku, esli jí z toho hodně teče krev mi říká „nee, neteče vůbec,.. počkej, už teče… noo, už teče dost..“ Spolužáky jsem tím samozřejmě pobavila a kdykoliv mi zazvonil telefon, tak se ptali „a teď ji ufikly ocas, ne?!“

Di (ano, já i Aisha máme sestru stejného jména ) mě pak asi chtěla uklidnit po SMSkách: "Neni to uplne prostrihnute, jen ten kozishek, kuzi ma zespoda celou, me z nich fakt svihne :-x " Což teda moc uklidňující nebylo, protože jsem si dokázala představit, jak to doma vypadá. Ségra nemá se zvířaty skoro žádné zkušenosti a věřím, že včerejšek byl pro ní peklo, protože moc dobře ví, jak já si na Aishu dávám pozor a všude jí hlídám..

Ale stejně jsem si nemohla odpustit „Pachateli vyrid, ze mu nasekam p*del“ Pachatelem byla moje 4letá neteř Katalin. I když jsme si už všichni mysleli, že je dost velká a z lumpáren vyrostla – tak právě naopak. Její odzbrojující vysvětlení znělo „Víš, já ji chtěla jenom trochu ostřihat, jako kadernice.. ale ona má ty vlásky strašně krátký!“ Aishinku museli do ordinace nést v náručí, protože její strach z veterináře je silnější než její statečná povaha No a po téhle zkušenosti – a asi 6 malinkých stezích na oušku – to už asi lepší nebude.. Neteře dostaly obě ponaučení od pana doktora a Aisha uspaná čekala v pelíšku. Já jsem se vrátila z Prahy až večer, ale Ájinka byla pořád dost mimo.. Jediné čím spolehlivě hýbala byl její neposedný ocásek, kterým radostí mlátila všude kolem sebe.. ale na vyčůrání jsem ji musela podpírat.. V noci mi vzala celou peřinu, ale tentokrát jsem se s ní ani nepřetahovala..

Jsem ráda, že to dopadlo takhle relativně dobře.. Aishe se skoro nic nestalo (ona ani prej nezakňučela, je to trdlo moje..) a hlavně se nic nestalo ani dětem, protože neznám psa, kterej by si tohle nechal líbit a ani by se neohnal.. Dneska přijely holky zase a Ájinka mohla zbořit barák, aby se k nim nahrnula a nadšeně je přivítala.. Já ji zbožňuju!