Lasiczka

Je to možná trochu neuvěřitelné, ale týden, na který jsem se v červnu nejvíc těšila už je za námi… Vodu jsme i přes počáteční „problémy“ s počasím přežili a nezbývá než se těšit na další Protože jsme si dovolenou (pro mě stále prázdniny) parádně užili, chtěla bych tu napsat aspoň pár „poznámek“, tlačítko DELETE (já ho mám třeba na nose-a vy?) známe všichni a už teď si musím na pomoc brát fotky, abych se trochu orientovala a nezformátovala celou svou chatrnou paměť, byla by to škoda!

Úterý…

Už od rána se těším až vyjedeme, ale počasí nám nepřeje. Snažím se pobalit nějaké věci, připravenou hromádku s tílečkama měním za jinou s teplejším oblečením. Za oknem je příšerně, Aisha nechce jít ani ven se vyvenčit a já ji beru s sebou na vodu, kde ani nevím, kde si usteleme a esli tu kosu zvládneme Ozývají se první ohlasy, že je tam zimaaa a „jaaa nejeduuu“ …

Ale nakonec jsme přijeli! A že nás bylo! Budu tomu říkat hromada, protože přesný počet nevím – cca 30 lidí. Ale do večera myslím trochu pršet přestalo a kolem 21h jsme dorazili do kempu v Chrástu, odkud jsme druhý den vyjížděli. Aisha se tam poprvé potkala s výmarem Artem z Mešinské hájovny a hovawartkou Reggi a bylo celkem jasné, s kým se kámošit bude a s kým ne Večer popisovat snad nemusím.. Klasika 

Středa…

Probuzení do zamračeného dne, ke snídani buřty a moravské vínko (příjemný pozdrav od kamaráda Viktora ). Ale na vodu už se docela těšíme (co si pamatuju..), a tak není na co čekat. Shak první kemp není daleko a potkáme jich denně několik – žádný nevynechat a přitom ujet za odpoledne 21 km na Kobylku do Liblína, to zavání pěknou dřinou Cestou jsme si 2 lodě dali tzv. zelenou přestávku někde uprostřed ničeho a než přijeli další, tak osudná zelená padla… A následně i šampáňo – bylo co slavit – že se máme dobře přece!!!

První den na vodě byla opravdová divočina, projevila se radost ze setkání, která byla natolik velká, že někteří neodolali a několikrát se cvakli Nevadilo to myslím jen Jaroušovi, kterej byl navlečenej v neoprenu.. Holky se, myslím, párkrát převlíkaly, ale cesta dlouhá a věci nakonec všechny mokré (včetně mobilů a foťáků.. nezávidim )… Na Kobylce se nám všem ulevilo, že jsme dorazili a bylo na čase krizi překonat. Jak jinak než u piva Dále už probíhalo podle plánu – večerní klasika 

Čtvrtek…

8:30 a paní co vybírá peníze za kempování už řve všude kolem nás. Spala jsem tam asi 4krát, tak už to docela znám, ale pokaždý mě to vytočí. „Vstávejte, zaplaťte, kolik vás tam spí? A auto? No já vim, že nespíte, že to jenom děláte! Je půl deváté, do kolika jako chcete spát?! Tak já teď odejdu, ale potom to bude s přirážkou!!!“ V ohni si ti nešťastníci suší oblečení a není kam spěchat – dnes nás čeká jen pááár kilometrů, to je pohoda. Hodně soulodíme 

Stavujeme se Na Rybárně a musím říct, že se tu stávají zlomové okamžiky Loni se mi v těch místech zbláznil zadák a odjel, letos se ten můj rozsekal o molo ale hlavně tu měl Pítrs u oběda přeřek o tom, že by si dal Nickers nebo co (samozřejmě chtěl říct Snickers) a já, přestože jsem seděla na druhym konci stolu jsem se toho hrozně chytla. Člověku se stávají podobné záseky, ale tenhle se rozjel natolik, že se stal snad poznávacím znamením letošní Berounky. Hned jsme začali mluvit bez prvních písmen, z Abecedy byla rázem Beceda a ze zelené elená… A když jsme tak chvilku konverzovali, nikomu nepřišlo divný, že si u okýnka objednáváme „eset elenejch“ a od stolu je řev „eeeee, elou áhev!!!“ O zábavu jsme se tímto postarali na hodně dlouho. Cestou jsme jeli kolem hradu Krašova a poprvé jsem na něj taky vylezla 

Sluníčko nám trochu zamávalo na dobrou noc a my se západem jeli do kempu U potůčků – nebylo kam spěchat, grilovaná kuřata už na nás čekala! :) Večer byl opět veselý, … vlastně možná jeden z nejveselejších. Kromě vynechávání prvních písmen jsme se naučili i indiánskou písničku a myslím, že měl celý kemp radost, když jsme bez přestání zpívali asi do 3 hodin do rána „ooo more, wasamasa-basa, čiki tiki tomba, o lalula lalula“ (omluvte muj spelling  )…

Druhý den se o nás mluvilo jako „o těch pankáčích, co nechoděj spát“. Ale ná chvíli jsme teda usnuli, u ohně s jedním spacákem, který si nakonec celý zabrala Aisha, odnesla si ho skoro až do ohniště a zachumlala se do něj… Klasika. 

Pátek…

Mám pocit, že si ze mě všichni dělaj legraci. Vstanu a každej „Michael Jackson zemřel“ … COOO? COžE? Teda ne, že bych nějak truchlila, ale dyť on byl nesmrtelnej, ne? Snídaňová debata se teda točila kolem Krále popu.  A taky kolem Smecty, čípků protí zvracení (a všemu jinému) a jiných pomocníků Aisha opět potkala borderu Marleyho s jamajským obojkem a dredatým páníčkem – Berounka je nám malá, a tak je potkáváme skoro všude. Aspoň si spolu vyhrajou no :)

Poprvé volám domů (nějak mi nevadilo, že jsem nezapínala mobil… A místo nějakého neutrálního pozdravu jsem se dočkala jenom „no to si děláš srandu, že voláš, až teď! Máte tam povodně?“ Docela vtipné.. No záplavy teda nebyly, bylo jen tolik vody, že jsme mohli v pohodě jet a netahat loď na laně za sebou (jako obvykle), ale volej je tam všude stejnej Taky jsem se dozvěděla, že moje neteř má v první třídě samé jedničky, ale pak už mi řekla jenom „já si chci teď hrát, Julčo, tak ahoj.. píííp, píííp, píííp“ No a pak volejte domů! Vyrážíme, čeká nás oběd na Zvíkovci a pak pokračování do Skryjí.

Volá nám Barča – jedou se za námi s Amynkou a ségrou Agátou podívat. Sraz máme na Skryjských jezírkách – tou dobou jsme zadáka asi pěkně štvala, protože jsem hnala jako o závod, aby na nás holky dlouho nečekaly! Našli jsme se a cestou zpátky zašli na piiivo, žádnej spěch. Místní vodák v důchodovém věku nám říká, že zítra bude pršet – přiblbě se smějeme, že to není možný. No je to možný, nač čekat do zítra, když  můžeme zmoknout i na posledním kilometru cesty do kempu! Barču s holkama jsme rozházeli do lodí a jeli jsme v – jak mi potom psala Barča – pravym vodáckym počasí, pcheee 

V kempu pak – večerní klasika, tentokrát jsem se ale i já potřebovala pořádně vyspat, už toho bylo moc.. Aisha už chtěla spát pořád noo a výmar Art, ten naopak stál a hlídal, ale vyčerpáním sebou vždycky švihnul o zem, chudák hlídací 

Sobota…

Poslední den na vodě. Čeká nás cesta do Roztok u Křivoklátu – přesněji tedy k Jezzu, nejlepší hospoda, do které se vždycky tak těším. Máme krásné počasí, tak v soulodi děláme pár fotek.

Prvně mám na sobě i plavky Stavujeme se Na Rozvědčíku na pivko a malou svačinku. Když jdeme do lodí, tak si plánuju, jak až k Jezzu nenamočím pádlo, že se budu jenom kochat a opalovat… Peněženky ani nestíháme dát do sudu, jak se těšíme do lodi, až se vyvalíme… No jak to asi mohlo dopadnout. Hned při nasedání jsme se cvakli – tak už i my! Jenže jako na potvoru tam byl strašnej proud, Aishu to táhlo pořád dál, holky co nám jely na pomoc nás skoro přerazily lodí, takže to bylo na nás. „Jirko, máš peněženky?“ „Jasně, v kapse, o ty se nestarej“ A už vidim, jak se ta moje valí v proudu Ale chytli jsme, vlastně jsme nakonec měli všechno, kromě jedné mikiny. Ve vodě se nám podařilo otočit loď a nasednout, ale byla to spíš komedie pro ostatní projíždějící, protože jsme se okamžitě otočili znovu Příjemné probuzení 

Na Jezz jsme dojeli moooc rádi, ve větru jsem si usušila posledního Palackýho a mohli jsme si jít užít pořádnou večeři a zakončit náš poslední společný večer. Nečekaně jsme si opět zazpívali tu naší indiánskou a opět jsme se přeorientovali na řeč bez prvních písmen.

Vlastně jsme si zanotovali i Známku punku ( „le olky íkaly, e ank e inde, le olky íkaly, o o nad ení ožný“) a pro pobavení celé hospody i „lupatou lupatou u á ám ejradši, lupatou lupatou u á ám ád – á í omiluju na ase ě ě ě, e e lupatá rápí rdce é!“. Jinak v hospodě točili malinovku za 6kaček do trojky a protože jsme pivem už byli ve vetšině přepití, tak jsme mixovali tu zázračnou slaďoučkou růžovou limonádu snad se vším co šlo a v  některých případech i nešlo 

Večer jsme zakončili, myslím, docela ve velkym ani jsem nečekala, že po těch všech dnech a nocích ještě zmobilizujeme síly. Aisha byla taky spokojená, protože se konečně vyspala v autě (díky Krepi!).

Neděle…

Poslední ráno, balení, přehazování věcí z auta do auta, společné focení, přejíždění do Chrástu pro auta, čekání, oběd, čekání… Na posledním dni není nikdy nic pěkného, snad jenom, že je jasné, že se brzy zase uvidíme, a „eknem i ár ezkejch a ilejch řátelskejch lov“. Byla to krásná voda!