Lasiczka

Tak z avizované dovolené jsme se všichni ve zdraví vrátili! Řekla jsem si, že se budu snažit z našeho cestování napsat pěknou reportáž, ale znáte to – člověk, když je doma a má jiné starosti, tak se mu do toho už moc nechce Ale pokusím se to neodbýt!

Krátce k přípravám – proběhly opravdu na poslední chvíli a příliš jsme to s nějakým plánováním nepřeháněli. Věděli jsme pouze termín, že pojedeme mou Lantřičkou, že bereme Aishinku, že se chceme podívat za mými příbuznými, k moři, možná do rumunské delty, na Fagaraš, do Banátu, do pohoří Bihor… Co stihneme nebo ne – na tom nám zase tolik nezáleželo. Každopádně všechno stihnout nešlo, na to jsou 2 týdny málo! Jakou že mají v Rumunsku měnu jsme zjišťovali až v pátek Jardovi se v českých směnárnách vysmáli, že žádné rumunské Leu fakt nemají a že musíme měnit až na místě. Krásnou mapu Rumunska nám půjčil Vrána (děkujeme převelice!) a podrobnou mapu pohoří Apuseni (Bihor) jsme si taky vezli, takže jistou kartografickou podporu jsme měli. S Aishou jsem zašla k veterináři, zjistila jsem, že mezinárodní očkovací průkaz není totéž jako pas, takže návštěva byla třeba Taky jsem si odnášela Stronghold, jako prevenci před srdečním červem, se kterým bychom se u moře mohli „setkat“.  Nakupovat jsme se vydali v sobotu a vezli jsme si hlavně čínské polívky, co jiného Z obavy před divokými rumunskými psy, před kterými varuje každý průvodce, jsme se chtěli chránit pepřákem – nakonec jsme ho ani nepoužili, ale jistota je jistota. 

11.7. Neděle

Ráno jsem vstávala někdy kolem sedmé a s Aishou jsme jeli na první hodinu nácviček na podzimky, které se tu v okolí Chomutova konají. Společnost nám dělala Alča s Chessem, kteří si opakují naučené Aisha poprvé viděla zvěř hooodně zblízka. Při aportu z vody jsme jí zkusili hodit kachnu, nejdříve teda dělala, že to do mordy nevezme, ale nakonec ji přitáhla (snad za pírko) na břeh, pak už snad i za hlavu – u Aishy veeelikej úspěch. Jsme s aportem pořád na začátku a máme co dělat.

Potom jsme se konečně začali nějak balit a skládat věci do auta, ve 22 hodin, když už nebylo sluníčko a dalo se normálně fungovat, jsme se vydali na cestu, v řízení jsme se střídali. Společnost nám dělala GPSka, která nám cestování neuvěřitelně ulehčila a přestože z Rumunska tam měly být uvedené jen velké silnice, neměli jsme nejmenší problém. Nejhorší úsek jsme si odbyli hned v Čechách – na D1 fakt nic nemá! Zlatá rumunská dálnice! 

12.7. Pondělí

Před rumunskými hranicemi (asi v 7hodin ráno) jsme si museli lehnout a 2 hoďky se prospat, protože jsme už padali únavou. Zastavili jsme někde na polní cestě, já si lehla do kufru k Aishe a Jarda spal vedle auta, fakt profíci Začalo být už zase nehorázné vedro a cesta byla čím dál protivnější.

Náš první cíl byl ve vesnici Plopis, kde žije taktéž rodina Talpova. Abych to trochu vysvětlila. Tátovo rodiče – Slováci, přišli do Čech z Rumunska někdy po 2. světové válce. V Rumunsku tak zůstali mých prarodičů sourozenci, dodnes jsou tam slovenské (i české-Banát) vesnice, kde se bez problémů domluvíte, nádherný pocit! Tááákže bratranec mého táty byl první slovensky mluvící člověk, se kterým jsme se v Rumunsku setkali. Přestože jsme se snažili z Čech dovolat a ohlásit svou návštěvu – nepodařilo se nám to, takže jsme byli naprosto nečekaní (nezvaní ). Ale musím říct, že po prvotním rozpačitém přivítání jsme se pak cítili výborně. Byli jsme sice nevyspalí a unavení cestováním, ale ta nádherná příroda a hlavně klid – to bylo neuvěřitelné.

Ještě ten den jsme šli do lesa na procházku, aby se Aishinka trochu vyběhala, po tak dlouhém pobytu v kufru auta Společnost nám dělal Diu (vnuk Janka Talpy), který sice mluvil jenom rumunsky, ale nakonec jsme si vždycky nějak porozuměli No a v lese – jak v ráji! Tolik hub!!! Přinesli jsme nějaké hřiby, Jardovo milované syrovinky (že jich prý tolik pohromadě nikdy neviděl) a vynikající ryzce peprné, o kterých jsme se právě dočetla, že jsou NEJEDLÉ, jíst se dají pouze po zvláští úpravě A já jich snědla celou mísu a jak jsem si mlaskala!

Večer jsme přijali pozvání k přespání u sousedů Piseků, kterým mooooc děkujeme za nádherný azyl Chtěli jsme původně spát ve stanu, nebo volně venku, shak jsme na to byli i vybavení, ale hold poslouchat se musí a když se řeklo „budete spát tady“ nebo „teď se najíte“ apod. tak jsme prostě nemohli protestovat.

13.7. Úterý

Ráno vstáváme brzy, abychom viděli krávy odcházet na pastvu, ale jsou rychlější Po skvělé snídani (které se nám dostávalo každé ráno – opravdu, ikdyž doma nesnídám, tak na domácí vajíčka, domácí máslo a sýr, jsem se vždycky těšila ) jsme šli k rybníčku na ryby, když už si Jarda bral tu svou výbavu. Diu měl taky prut, tak chytal s námi. No ale nebylo z toho nic víc než pár malých karasů, které jsme pustili zase zpátky.

Odpoledne jsme si řekli, že si zajdeme na výlet do Fagetu – Gemelčičky, vesnice asi 10km od Plopise, směrem do koooopce. Diu nejdřív brečel, že nemůže s námi a když jsme ho teda vzali s sebou, tak po 5 kilometech brečel, že má hlad, žízeň a že chce domůůů. A to prosím všechno v rumunštině Ale bylo mi ho hooodně líto, chudák, s námi zkusil. Nejdřív jsme šli kolem potoka, ale nakonec jsme vyšli do kopce – a od té doby jsme šli do kopce pořád. Došla nám voda, jídlo jsme si s sebou žádné nevzali, takže v Diovo největší krizi jsem mu dala aspoň piškoty, co jsem našla v tašce (samozřejmě Aishy pamlsky ) ani je neměl čím zapít.. Jarda ho občas nesl na zádech, ale cesta v tom horku byla úmorná pro všechny. Když jsme konečně narazili na nějaké chajdy, tak milým překvapením bylo, že jsme si všude mohli popovídat, protože tam žili Slováci. Sice nám posledních 5kilometrů říkali, že kostel (chtěli jsme pozdravit faráře) není daleko, už jen asi kilometr (zvláštní rumunská míra ), ale nakonec jsme k němu fakt došli!

V obchůdku jsme si dali každej 2 nanuky a hned bylo líp. S panem farářem jsme se potkali jen ve dveřích, protože jel se sestrou do nemocnice, ale pronesl k paní Jance nádhernou větu (nebudu se pokoušet citovat slovensky ): „Janka, pohostěte tyto lidi, jako bych to udělal já sám. Jsou to moji přátelé.“ Janka byla Slovenka, která byla v Rumunsku jen na týden, aby místní sestry naučila dělat korbáčiky z kravského mléka, které prý neuměly zpracovávat. A teda povim vám, ty korbáče byly fakt SUPER! No cesta domů už ubíhala daleko líp.. Byli jsme ale opravdu unavení, chudák Diu, bylo mu asi 7 nebo 8 a tolik kilometrů v takovém počasí s námi naťapal.

14.7. Středa

Jarda vstává v půl sedmé, aby nafotil kravky, jak jdou na pastvu Každé ráno je vyzvedává pasáček, aby je s celým 100hlavým stádem pásl za vesnicí a veřer kolem 22h je pak vrací domů na dojení. Krávy jsou to fakt šikovný, boo si přesně pamatují, kde bydlí

Dopoledne trávíme se Zuzkou a Mariem a jejich krásnými dětmi Emily a Tobiasem, jak to říct, slovenská návštěva z Rakouska A odpo se vydáváme na cestu do Alesd, kde chceme něco nakoupit, ale je to menší městečko, žádné velké nákupy se nekonají.

Cestou zpátka zastavujeme ve slovenské vesnici Sinteu (Huta), kde se pro změnu narodila babička z mamčiny strany Hold kořeny v Rumunsku nezapřu. Jako první jedeme za farářem, který ví všechno! Stačí pár telefonátů těm pravým osobám, kterým dobře slouží paměť a nahlédnutí do matriky (nádherná veeeliká ručně psaná kniha) a zjišťujeme, že by tu měla žít babičky neteř a přibližný směr, kde její domek hledat. Nakonec to vypadá tak, že běháme po stráni přes potoky, přes brambory a ne a ne ty správné lidi najít.

Přicházíme až k domku paní, které se ptáme na babičku – říkám „Charlota, babička tu žila, narodila se, Lotka jí říkali..“ a pání pořád vrtí hlavou, že nám nepomůže a najednou se jí rozsvítí oči a vyhrkne „Jáááj, Loootka!!! Tu znám, dělala u mých rodičů služku, no a jak se má?“ A začala několika hodinová debata Odcházeli jsme za úplné tmy s flaškou slivovice pro babičku Ale byla to krásná návštěva, lidi jsou tam opravdu moc milí a pohostinní.

15.7. Čtvrtek

Poslední den, který trávíme v Plopisi. Chodíme po okolních kopcích a kocháme se výhledy. Odpoledne se jdeme trochu prospat, abychom mohli v noci řídit, čeká nás cesta dlouhá skoro jako domů.. Akorát na opačnou stranu – k moři. Náš cíl -  pláž Vama Veche.

16.7. Pátek

Poslední úsek k moři jsem měla řídit já. Pěkně sjíždíme z dálnice, ale provoz začíná houstnout. Výlet k moři jsme si teda nenaplánovali na dobré dny – pátek, sobota a v neděli zpátky Asi po 50km vyjíždím na horizont, kde není nic vidět – a přede mnou stojící auto, dupnu na brzdu a auto uz zastavuje, ale snad posledních 5cm rozhodlo a auto přede mnou poskočilo. No nic, snad to nebude chtít nijak řešit, nic se nestalo, mně praskl držák na SPZku, auto přede mnou má moji poznávačku tak trochu obtisknutou na nárazníku Jenže z auta vystoupili 3 rumunští mladíci s jednou slečnou, naštěstí mluvili anglicky, ale bylo vidět, že auto jim půjčil tatínek, nebo tak nějak a přestože o nic nešlo, chtěli vyplnit protokol pro pojišťovnu. Takže na tom šíleném nepřehledném úseku stojíme ještě další hodinu a vyplňujeme! Běhěm toho se kousek od nás stane další nehoda, tentokrát jsou v sobě 4 auta, cestou od moře v tom samém místě potkáváme další nehodu.. Prostě špatná energie nooo.

K moři dorážíme kolem oběda a hned běžíme na pláž. Dáváme si taky jedinou večeři v restauraci (za celý náš pobyt ) a melouna a v noci pivka, chodíme po pláži, posloucháme muziku a sledujem opilé Rumuny Turisty jsme u moře nepotkali žádné..

17.7. Sobota

Celý den se válíme na pláži, já si čtu knížku Babky nadivoko (větší kravinu bez příběhu jsem si v domácí knihovně vybrat nemohla ), chodíme a sbíráme mušle.. No strašná dřina! 

Večer se pak opakuje scénář pátečního večera a to včetně play listu místních hotelů… Takže si říkáme, že další večer bychom tu už nezvládli a druhý den máme v plánu odjet.

18.7. Neděle

Asi nejkritičtější den našeho výletu. Padá na nás unava z toho neskutečného horka, jsme nevrlí, protivní, hádáme se Nikde není jedinej stín, kde bychom se mohli schovat… Aisha všemu nasazuje korunu, když při odchodu z pláže někde sežrala lidské ho*no!

No mám pocit, že se zblázním a jsem šťastná, že z toho rozpáleného pekla odjíždíme… Moře bylo krásné, čisté ani ne tak slané (divocí psi z něj chodili pít), ale nechápu, co lidi jako u moře dělaj, když si u něj zaplatí 14denní pobyt. Já bych se tam zbláznila!

19.7. Pondělí

Tak a tady jsem už byla líná si psát poznámky do notýsku, tak se budu snažit pátrat ve vlastní paměti Náš cíl je jasný – okres Bihor, Muntii Apuseni, kamp blízko plošiny Padis. Cestou (nebo spíš necestou) potkáváme opravdu neuvěřitelné silnice, kde jsou díry, že by člověk urval kolo Není divu, že auta jezdí často v protisměru, několikrát jsme museli na silnici i zastavit a vycouvat, abychom se díře vyhnuli No, místní jezdí hlavně s Daciema, které jsou teda šikovné s vysokým podvozkem (to moje Lantra taha vejfuk skoro po zemi..). A poslední hodina cesty – asi 20km vede po neuveřitelné cestě, ale všechno zlé je k něčemu dobré.

Do toho nádherného kempu,tkerý stál na jejím konci se totiž dostane jen ten,kdo opravdu chce. Připadali jsme si, jako kdybychom přijeli do ráje! Kempování free, voda se bere z horského pramene, všude krásné smrkové lesy, jezírka, potůčky, jeskyně, ponory a vyvěračky Nádhera!

Hned první den potkáváme v kempu Čechy, takže si povyměňujeme informace. Jdeme na Cetatile Ponorului, začíná pršet a my se po kluzkých kamenech posouváme blíž k jeskyním. Aishu máme na postroji a často jí nosíme jako kabelku (naštěstí se necuká) Jinak bychom to nedali.. Lozíme po vysokých železných žebříkách, držíme se ocelových lan.. No fakt ideální jako první procházka po 800km v autě Navíc máme sandále a neuvěřitelně nám to klouže Potkáváme další Čechy, tentokrát speleology, pro které to tu musí být opravdový ráj! V kempu pak padáme únavou a jdeme spát. Asi hodinu trvá bouřka – když konečně přestává a my vycházíme ze stanu ven, nestačíme se divit. Potok, u kterého kempujeme, se změnil na pěknou říčku, která zaplavila i pár stanů.. Lidi tam pobíhají a narychlo stěhují své promočené příbytky. My máme štěstí, na nás voda nedosáhla, ale… Ve dveřích auta jsme měli přivřené nějaké věci (jako Jardovo trenky na uschnutí ), a tak autíčko nemohlo těsnit… Před zadními koberečky je asi 10cm vody – naštěstí to nezasáhlo doklady, které jsme měli schované pod sedačkou a navigaci jsme teda vysušili .. No pěkně, pěkně..

20.7. Úterý

Vydáváme se na náhorní plošinu Padiš a prozkoumat její okolí. Příroda je tu neuvěřitelně krásná. Neexistují tu žádné ohrady, chodíme přes stáda krav i koní – nikým nehlídané. Ovce tu hlídají bačové se svými psy.

Co se psů týče – je jich tu mooooc, až moc moooooc. Asi jako u nás koček. (Ty jsme tu naopak neviděli skoro žádné ). Přiznávám, že jsem o Aishu měla veeelikej strach, ale nakonec nebyl nikdy oprávněnej. Psi jsou tu velice plaší, pohladit se obvykle nenechají vůbec, znají hlavně kámen, který tu slouží jako základní výchovný prostředek. Zajímavé bylo, že jsme potkali asi 50 psů a z nich snad jen 2 feny To nám trochu hrálo do karet. Ale věřím, že ve městech (schválně jsme se kvůli tomu nikde ve městech moc nezdržovali) to může být jinak. Běhají tam desítky hladových psů, obvykle se nebrání ani vám skočit na auto apod. S těmi bych se osobně potkat nechtěla. Obvykle jsou to kříženci velkých pasteveckých plemen (čuvač, kavkaz apod), malé psy skoro nepotkáte. Jinak opět se konala odpolední buřina..

21.7. Středa

Poslední den, který chceme v kempu strávit. Jdeme se podívat na vyhlídku Piatra Galbenei, na jeskyni Barsa a Neagro a do ledové jeskyně Focul Viu. Pěkně jsme toho nachodili..

Cestou zpátky do kempu potkáváme další Čechy, kteří se chtějí zajít kouknout na vyvěračku Izbucul Ponor, která je opravdu nedaleko. A tak místo k ohni jdeme na další procházku. Jaké nás ale čeká překvapení, když hned za kopcem za kempem (asi 10minut) se nám otvírá nádherný pohled na údolí, kde jsou skály, potok, jezero a stádo koní.

Kdybych tohle našla první den, tak mě odtamtud už nikdo nikdy nedostane! Opravdu nádherný závěr pobytu. Koně se nechávají hladit a drbat a vypadají spokojeně, mooc spokojeně. Bodejť by ne – takový úžasný domov! Jarda si v lese našel hůl a rozhodl se, že si z ní vyřeže palicu jako má bača na ovečky A tak já si hladila koně a Jarda si vyřezával..

Večer přicházíme ke stanu a koukáme – vedle nás zakempovala další skupinka Čechů Tady jich bylo opravdu hoodně. Na ohni opečeme pár brambůrek a jdeme spát – druhý den nás čeká odjezd.

22.7. Čtvrtek

Ráno se balíme, loučíme, máváme a odjíždíme do Oradey něco nakoupit domů (rumunský bílý chléb, jaký nám vždycky pekla babička:-), chalvu, rumunská vínka, nějaké sladkosti pro děti) a pak do Plopise – rozloučit se.. Na cestu dostáváme hoodně litrů slivovice, za kterou ještě jednou díky! Uklízíme ji pod sedačky, protože přes hranice se alkohol ani cigarety vozit nesmí, ostatní alko (vína a piva z nákupu) necháváme ležet navrchu přikryté spacákem -koho by to taky zajímalo Jenže rumunští celníci jsou fakt poctivci. Sedělo jich na lavičce asi 6 a nikde žádné auto, tak si nás asi vychutnaj. „Where have you been?“ A já si nemůžu vzpomenout na žádné město nebo cokoliv, tak řeknu první co mě napadne – Plopis. No a už to jelo, prej ukaž tovar, baggage, dokumenty od auta, doklady.. Připadala jsem si v tu chvíli taaakhle malinká Dala jsem jim všechny doklady, co jsme měli A Jarda otevřel dveře auta a celník „What is it?“, no tak Jarda, že mu ukáže ten náš nákup, co už.. Ale než odhrnul spacák, tak celník sáhl na tu jeho hůl, co si vyřezával Ufff, úleva. Začíná celkem vtipná hádka, esli si ten kus dřeva můžeme vzít nebo ne, protože celník pořád že to není zboží a že musí zůstat tady v lese apod. prostě se chtěli trochu pobavit Nakonec když Jarda asi pětkrát řekl PLEASE a nakonec už mu tu hůl podával, ať si jí tam nechaj, tak celník prohlásil „Take this peace of wood and go!“ No, nevim co by dělal, kdyby nám našel asi 20litrů chlastu v autě

Cesta domů utíkala rychle, hooodně rychle.. A v pátek v 7 ráno jsme už byli doma. Budu se snažit dodat fotky co nejrychleji. Závěrem snad jenom, že to byla krásná dovolená a všichni jsme si ji užili. Aisha cestování zvládala naprosto v pohodě a jsem ráda, že byla s námi.