Dnes jsme celý den byli ve Valči, kde v jurtě žije Vojta se svou skoromanželkou Lenkou A ti mají ty nejkrásnější ovečky v tom nejhezčím prostředí doupovských kopečků… Původně jsme chtěli 3 skopečky, ale nakonec to vypadá, že jedna vyvolená bude jehnička, aby se kluci měli před kým předvádět a lépe tak nabírat Nojo, myslet se musí hlavně ekonomicky. Během dopoledne jsme si udělali procházku s Alčou a Česťou po místních kopečkách a oběd jsme si pak dali s našimi hostitely – kluci nejprve stloukli stůl a my mezitím s Lenkou navařily – a vůbec – nádherně bylo!  

Fotky z dnešního dne jsou ve fotogalerii na Rajčeti.

Taaakže jsme se sešli v hospůdce v Hrušovanech – byla jedna skupina ohařů, kde jsme byli my, jeden NOK a čtyři fouskové S většinou vůdců jsme se znali už z nácviček, tak bylo příjemné si popovídat a zjistit, že vlastně vůbec nejsem sama, kdo je nervozní. První disciplínou byl klasicky společný hon – obavy jsem z něj vůbec neměla, protože jsme ho zkoušeli při každých nácvičkách i se střelbou a pokaždé super.. No jenže.. S naším číslem 5 jsme patřili do druhé skupiny a když jsme přišli na řadu, tak na Aishe už bylo znát, že se jí ta střelba vůbec nelíbí. Pustila jsem jí z vodítka a nepoznávala jsem ji.. Nehnula se mi od nohy a bála se všech – šli jsme uprostřed a Aisha nechtěla ani k psovi nalevo ani napravo, měla stáhnutej ocas a na žádný pobídky nereagovala. No nemusím snad ani připomínat průpovádky rozhodčích, jako esli ta fena vůbec umí běhat apod. Bylo to teda hrozné a já skoro padala do mdlob. Na konci jsem řekla, že zkusím ještě jednu disciplínu, jinak odstupuji hned.

Říkala jsem si, že všechna práce byla k ničemu, jestli se Aisha nesebere a nezačne se chovat jako vždycky. Naštěstí se hned šlo na samostatné hledání, kdy se střelil bažant a šlo se na aport teplé. Já už nevěděla co si myslet a jenom mi hučelo v hlavě. Když jsme přišli na řadu ukázal rozhodčí Aishe bažanta a ta se hned začala těšit. Pěkně k němu doběhla a klasicky očichávala, ale po chvíli už byla u mě a krásně předávala. Všichni asi byli v šoku Konečně jsme ukázali, že i my jsme na podzimky cvičili a nejsme tam tedy omylem Dál jsme šli na hledání a tam Aisha pracovala už moc hezky. V travině vysoké místy až nad hlavu krásně hledala, několikrát naznačila vystavení a na konci i vystavila pevně.. Bohužel jsem byla já, kdo to trochu zkazil. Mezi mnou a Aishou byl strom a já ho obešla z druhé strany Tím jsem vypíchla bažanta, ale Aisha krásně zadownovala, zazněl výstřel a my se dozvěděli známky. Ze společného honu to bylo za 2 (ikdyž to na nás byli rozhodčí ještě asi mírní), hledání vše po trojkách, vystavování za 4, klid před pernatou 4, na srstnatou jsme nenarazili – 3.

Pokračovalo se přinášením srstnaté, kdy Aisha opět krásně za 4. Ztracené s pernatou i srstnatou opět po čtyřkách a já tý potvoře pomalu odpouštěla ty nervy z rána.  Jenže další nepříjemností bylo kromě vytrvalého deště a zimy i čekání na poli, protože několik střelců šlo na pole střelit dalšího zajíce. Tak jsme museli asi hodinu čekat – no někteří psi zas museli hledat a na zajíce stejně nenarazili. Trochu škoda no. Zbytek se tedy po souhlasu všech odcvičil s tím původním zajíčkem, který už vypadal náležitě použitě.. Vlečka s pernatou byla opět za 4 a my se auty přesunuli k rybníku,kde nás čekala už jen vlečka se zajícem a kachna. No a když už jsem věřila, že Aisha to dotáhne do konce, tak se to nepovedlo… 

Aisha po nasazení na vlečku nejdřív pelášila pozdravit rozhodčího a pak už jen zapírala a zapírala. Hledala si kus nalevo, kus napravo, vystavovala, prostě dělala kraviny a já měla tmu před očima. Několikrát jsem jí nasadila, rozhodčí mi dali i delší časový limit, mohla jsem jí jít naproti.. Nic nepomohlo. Po tak dlouhém a náročném dni jsme nakonec museli odstoupit – u předposlední disciplíny. Zklamání bylo veliké, zvlášť když mi rozhodčí, kteří na mě na začátku byli docela „drsní“, řekli, že je jim to možná ještě víc líto než mně. Ale hold Aishinka měla jiný názor. Popravdě se jí nedivím, ten den byl náročný, Aisha nemá ráda zimu a při tom zdržení při shánění králíka dost promokla a když jsme pak nasedli do auta a přejížděli k rybníku, tak si zas lehla v autě a chtěla spát – bylo toho prostě na ní moc.

Já musím říct, že jsem na ní byla toho dne několikrát opravdu pyšná. Při nepříjemném začátku se pak její výkony jen lepšily a přestože jsem měla největší strach z aportů, tak je nosila ukázkově a rozhodčí si z nás dělali legraci, že si teda věříme. Nechala jsem jí u předání pěkně posadit a držet, kdežto někteří jiní psům zvěř brali z mordy vestoje apod. O víkendu jsme se z toho neúspěchu všichni vyspali, ale co bude dál nevíme. Letos s ní na podzimky určitě už nepůjdu, protože nevěřím, že bychom kápli na lepší počasí A taky budeme muset zapracovat na té naší reakci po střelbě. Přestože dostala za 3, tak při společném honu vůbec nedokázala pracovat. Všichni, kdo ji znali z nácviček museli být v šoku, podobně jako já.

Účastnili jsme se nácviček na podzimí zkoušky, které pořádal OMS Chomutov, ale je škoda, že Aisha tou dobou ještě aportovat zvěř nechtěla. Nezbylo než ve výcviku přitvrdit a výsledky jsou tu – Aisha už nosí bažanta, kachnu a od dnešního rána i velkého, těžkého, ošklivého zajíce 

Jenže problémů ve výcviku máme trochu víc, pro změnu se Aisha začala bát střelby, která jí dříve nedělala problém.. a aportovat se jí líbí jenom zvěř co zná a ne jakoukoliv.. Takže výsledek podzimek zůstává pro nás stále nejistý. Ale naděje umírá poslední a my cvičíme a cvičíme.

Velká gratulace pak ale letí kamarádovi Chessovi a sestřičce Agátce za úspěšně zvládnuté Lesní zkoušky. Česťa je dal v I. ceně, šikula,.. Agátka sice měla o několik bodů víc, ale kvůli zaváhání na vlečce s liškou z toho nakonec byla III.cena, přestože vysoko v bodech. Ale tak aspoň má ségra příští rok co opravovat! 

A poslední zmínka se týká našich oveček – čekalo je velké stříhání a všechnu vlnu shodili.. Doufáme, že nám ještě trochu povyrostou, dokud bude tráva.. No a jejich dny už s epomau sčítají.. Jsme moc rádi, že nám je jejich chovatel Vojta přijede zabít a budeme tak mít jistotu, že jsou v dobrých rukou.

Fotky z LZ i našeho léta jsou ve fotogalerii. Snad se brzy ozvu s nějakými dobrými zprávami. Snad bychom si je s Aishou po těch měsících dřiny i zasloužili.. 

Krátce k přípravám – proběhly opravdu na poslední chvíli a příliš jsme to s nějakým plánováním nepřeháněli. Věděli jsme pouze termín, že pojedeme mou Lantřičkou, že bereme Aishinku, že se chceme podívat za mými příbuznými, k moři, možná do rumunské delty, na Fagaraš, do Banátu, do pohoří Bihor… Co stihneme nebo ne – na tom nám zase tolik nezáleželo. Každopádně všechno stihnout nešlo, na to jsou 2 týdny málo! Jakou že mají v Rumunsku měnu jsme zjišťovali až v pátek Jardovi se v českých směnárnách vysmáli, že žádné rumunské Leu fakt nemají a že musíme měnit až na místě. Krásnou mapu Rumunska nám půjčil Vrána (děkujeme převelice!) a podrobnou mapu pohoří Apuseni (Bihor) jsme si taky vezli, takže jistou kartografickou podporu jsme měli. S Aishou jsem zašla k veterináři, zjistila jsem, že mezinárodní očkovací průkaz není totéž jako pas, takže návštěva byla třeba Taky jsem si odnášela Stronghold, jako prevenci před srdečním červem, se kterým bychom se u moře mohli „setkat“.  Nakupovat jsme se vydali v sobotu a vezli jsme si hlavně čínské polívky, co jiného Z obavy před divokými rumunskými psy, před kterými varuje každý průvodce, jsme se chtěli chránit pepřákem – nakonec jsme ho ani nepoužili, ale jistota je jistota. 

11.7. Neděle

Potom jsme se konečně začali nějak balit a skládat věci do auta, ve 22 hodin, když už nebylo sluníčko a dalo se normálně fungovat, jsme se vydali na cestu, v řízení jsme se střídali. Společnost nám dělala GPSka, která nám cestování neuvěřitelně ulehčila a přestože z Rumunska tam měly být uvedené jen velké silnice, neměli jsme nejmenší problém. Nejhorší úsek jsme si odbyli hned v Čechách – na D1 fakt nic nemá! Zlatá rumunská dálnice! 

12.7. Pondělí

Večer jsme přijali pozvání k přespání u sousedů Piseků, kterým mooooc děkujeme za nádherný azyl Chtěli jsme původně spát ve stanu, nebo volně venku, shak jsme na to byli i vybavení, ale hold poslouchat se musí a když se řeklo „budete spát tady“ nebo „teď se najíte“ apod. tak jsme prostě nemohli protestovat.

13.7. Úterý

V obchůdku jsme si dali každej 2 nanuky a hned bylo líp. S panem farářem jsme se potkali jen ve dveřích, protože jel se sestrou do nemocnice, ale pronesl k paní Jance nádhernou větu (nebudu se pokoušet citovat slovensky ): „Janka, pohostěte tyto lidi, jako bych to udělal já sám. Jsou to moji přátelé.“ Janka byla Slovenka, která byla v Rumunsku jen na týden, aby místní sestry naučila dělat korbáčiky z kravského mléka, které prý neuměly zpracovávat. A teda povim vám, ty korbáče byly fakt SUPER! No cesta domů už ubíhala daleko líp.. Byli jsme ale opravdu unavení, chudák Diu, bylo mu asi 7 nebo 8 a tolik kilometrů v takovém počasí s námi naťapal.

14.7. Středa

Přicházíme až k domku paní, které se ptáme na babičku – říkám „Charlota, babička tu žila, narodila se, Lotka jí říkali..“ a pání pořád vrtí hlavou, že nám nepomůže a najednou se jí rozsvítí oči a vyhrkne „Jáááj, Loootka!!! Tu znám, dělala u mých rodičů služku, no a jak se má?“ A začala několika hodinová debata Odcházeli jsme za úplné tmy s flaškou slivovice pro babičku Ale byla to krásná návštěva, lidi jsou tam opravdu moc milí a pohostinní.

15.7. Čtvrtek

16.7. Pátek

K moři dorážíme kolem oběda a hned běžíme na pláž. Dáváme si taky jedinou večeři v restauraci (za celý náš pobyt ) a melouna a v noci pivka, chodíme po pláži, posloucháme muziku a sledujem opilé Rumuny Turisty jsme u moře nepotkali žádné..

17.7. Sobota

Celý den se válíme na pláži, já si čtu knížku Babky nadivoko (větší kravinu bez příběhu jsem si v domácí knihovně vybrat nemohla ), chodíme a sbíráme mušle.. No strašná dřina! 

Večer se pak opakuje scénář pátečního večera a to včetně play listu místních hotelů… Takže si říkáme, že další večer bychom tu už nezvládli a druhý den máme v plánu odjet.

18.7. Neděle

Asi nejkritičtější den našeho výletu. Padá na nás unava z toho neskutečného horka, jsme nevrlí, protivní, hádáme se Nikde není jedinej stín, kde bychom se mohli schovat… Aisha všemu nasazuje korunu, když při odchodu z pláže někde sežrala lidské ho*no!

No mám pocit, že se zblázním a jsem šťastná, že z toho rozpáleného pekla odjíždíme… Moře bylo krásné, čisté ani ne tak slané (divocí psi z něj chodili pít), ale nechápu, co lidi jako u moře dělaj, když si u něj zaplatí 14denní pobyt. Já bych se tam zbláznila!

19.7. Pondělí

Hned první den potkáváme v kempu Čechy, takže si povyměňujeme informace. Jdeme na Cetatile Ponorului, začíná pršet a my se po kluzkých kamenech posouváme blíž k jeskyním. Aishu máme na postroji a často jí nosíme jako kabelku (naštěstí se necuká) Jinak bychom to nedali.. Lozíme po vysokých železných žebříkách, držíme se ocelových lan.. No fakt ideální jako první procházka po 800km v autě Navíc máme sandále a neuvěřitelně nám to klouže Potkáváme další Čechy, tentokrát speleology, pro které to tu musí být opravdový ráj! V kempu pak padáme únavou a jdeme spát. Asi hodinu trvá bouřka – když konečně přestává a my vycházíme ze stanu ven, nestačíme se divit. Potok, u kterého kempujeme, se změnil na pěknou říčku, která zaplavila i pár stanů.. Lidi tam pobíhají a narychlo stěhují své promočené příbytky. My máme štěstí, na nás voda nedosáhla, ale… Ve dveřích auta jsme měli přivřené nějaké věci (jako Jardovo trenky na uschnutí ), a tak autíčko nemohlo těsnit… Před zadními koberečky je asi 10cm vody – naštěstí to nezasáhlo doklady, které jsme měli schované pod sedačkou a navigaci jsme teda vysušili .. No pěkně, pěkně..

20.7. Úterý

Co se psů týče – je jich tu mooooc, až moc moooooc. Asi jako u nás koček. (Ty jsme tu naopak neviděli skoro žádné ). Přiznávám, že jsem o Aishu měla veeelikej strach, ale nakonec nebyl nikdy oprávněnej. Psi jsou tu velice plaší, pohladit se obvykle nenechají vůbec, znají hlavně kámen, který tu slouží jako základní výchovný prostředek. Zajímavé bylo, že jsme potkali asi 50 psů a z nich snad jen 2 feny To nám trochu hrálo do karet. Ale věřím, že ve městech (schválně jsme se kvůli tomu nikde ve městech moc nezdržovali) to může být jinak. Běhají tam desítky hladových psů, obvykle se nebrání ani vám skočit na auto apod. S těmi bych se osobně potkat nechtěla. Obvykle jsou to kříženci velkých pasteveckých plemen (čuvač, kavkaz apod), malé psy skoro nepotkáte. Jinak opět se konala odpolední buřina..

21.7. Středa

Večer přicházíme ke stanu a koukáme – vedle nás zakempovala další skupinka Čechů Tady jich bylo opravdu hoodně. Na ohni opečeme pár brambůrek a jdeme spát – druhý den nás čeká odjezd.

22.7. Čtvrtek

Cesta domů utíkala rychle, hooodně rychle.. A v pátek v 7 ráno jsme už byli doma. Budu se snažit dodat fotky co nejrychleji. Závěrem snad jenom, že to byla krásná dovolená a všichni jsme si ji užili. Aisha cestování zvládala naprosto v pohodě a jsem ráda, že byla s námi.

S Aishou jsme například strávili víkend ve východních Čechách v chatě našeho kamaráda pod Kralickým Sněžníkem. Slavili jsme tam s dalšími inženýry naší fakulty a jeden den jsme i věnovali výšlapu nahoruuuu a byla to teda pěkná fuška. Nejdřív 10km do kopce po docela náročném terénu… A pak že nepujdem po stejné cestě zpátky, ale po hřebeni někam jinam – takže zpáteční cesta byla asi dvojnásobná To už i Aisha začala být hodná a myslím, že kluky, co to vymysleli, proklínala stejně jako já. Bylo totiž šílené vedro a my si nesli za krkem takový ty opičky z předchozího večera 

Dále jsme si užívali procházky s naším kamarádem Čestmírkem, občas jsme si byli zaplavat na Sedleci, kde je teda mooooc krásně! Česťa se v sobotu ukáže na SZVP, takže mu budeme držet všechny tlapky, aby byl nejlepší! Protože on fakt je! 

Taky jsme zajeli konečně na návštěvu k Evičce a jejím koníkům, kde je prostě pokaždé krásně! Koně se tam maj jako nikde jinde A jsem ráda, že se tam občas mohu jít vyřádit s foťákem. Tentokrát byla jednoznačně nejmilejší nejmladší členka stáda – miniSuzi.

V posledním červnovém týdnu jsme se vydali na první letošní vodu – Sázavu. Jelo nás o poznání míň než loni – jen 6 lodí, ale fakt jsme si vystačili Voda prostě nikdy nemůže být špatná.. Mě teda dost překvapilo, že byla Sázava taková opuštěná. První dny z Českého Šternberku jsme potkali tolik vodáků, že bych to na prstech jedné ruky spočítala.. Zato poslední úsek z Týnce do Pikovic nám přichystal překvapení v podobě několika set pražáků!!! To si fakt nevymýšlím. Ale těch posledních 16km plných peřejí – to fakt stálo za to! Nejdřív mi Sázava nepřišla o nic lepší než Berounka (spíš naopak), ale ten poslední den – to bylo jak ouplně jiná voda! Jsem ráda, že jsme ten týden (nebo spíš prodloužený víkend?) tak pěkně zakončili.

No a tenhle první červencový víkend byl opět plný zábavy! V sobotu jsme konečně sebrali odvahu a jeli do Chomutova na wakea, zkusit, co si pamatujeme a esli to jako vábec pujde A ono to docela šlo! Se startem už jsme neměla problémy (až s tím posledním, kdy se za mnou zavřela hladina:-) ), ale jinak jsme dračili! (Berte to s nadsázkou  )

V neděli jsme se pak sešli na Nechranicích na beach volejbalu, kterej byl jak jinak SUPER! :) Nakonec jsme u kamaráda Krepiho strávili i pěknej večer na chatě a druhej den docela příjemně prozevlovali To by nám fakt šlo! Zítra se opět chystáme na wakea, potom rovnou do Varů, mrknout na nějakej filmek, když už tam je ten filmáč A potom nás čeká jen intenzivní balení – v neděli totiž chceme vyrážet s Aishou autem (mojí Lantřičkou) směr Rumunsko – české vesnice v Banátu, pohoří Bihor, láká nás moře a pláž Vama Veche, Jarda si bere pruty a tak se možná podíváme i do rumunské delty, všechno se uvidí, máme na to 2 týdny, tak schválně, co všechno stihneme! Myslete na nás, ať nás tam nic nesežere (moje největší hrůza jsou divocí psi, proti kterým jsem si nakoupili pepřáky, ale snad je nebudeme muset použít..) a hlavně neokrade! Na konci července se tu snad objeví reportáž z našeho cestování. Mějte se tu krásně! 

Chtěla bych mooooooooc poděkovat Chessovo paničce Alče, která byla celý den se mnou, protože já bych se k tomu sama nikdy neodhodlala A doufám, že se nám podaří pohnout i s aportem a budeme moct ve výcviku pokračovat a někdy se objevit i na dalších zkouškách.

Kryšpínek je celočerný skopeček a je moooc milej a hodnej. Jeho sestřička Pejzinka se zdá být víc odvážná, brášku chrání a všude chodí první Jinak je to ale taky pěkná zpěvačka a narozdíl od bráchy o dost víc beeeeečí. 

Aisha s nima vychází taky výborně, ze začátku je vystavovala, pak si s nima chtěla hrát ty svoje psí hry ale nakonec zjistila, že je nejlepší nachat je pást a nevšímat si jich.

Doufám, že se tu těm mrňatům bude dobře dařit a že se jim jejich (i když krátký) život s námi bude líbit.

Fotky už dávám opět na rajče (odkazy ve Fotogalerii)